Děkuju...
Už jsem se tu dlouho neukázala.
Rozhodně tomu tak není proto, že by se nic nedělo, to tedy opravdu nee.
Naopak je toho tolik, že usínám večer u Simpsonových, vstávám ve čtyři ráno a během
dne nezvládám ani vypít raní kávu, natož psát blog...
Jak už jsem se zmínila, Annika opět chodí do školy. Chodí jinam, na původní školu
zanevřela a odmítala jakýkoliv kontakt, nyní, s novými zkušenostmi se přestala bát
a pevně doufám, že zvládne i podpořit brášku při jeho závěrečném vystoupení,
které se koná právě ve "staré" škole a kde se Mikeš definitivně loučí se základkou,
aby v září nastoupil na gymnázium.
V Lingui ( Anničina současná Alma mater ) je naše holčička spokojená, snad až moc.
Já bych tímto chtěla poděkovat Osudu, Bohu či paní Náhodě, že jsme narazili právě
na tuto školu,že Anniku má ve třídě právě tato její nádherná paní učitelka, která je jistě
původním povoláním anděl, právě tato paní asistentka, před jejímž životním nasazením
a krásou ducha smekám a že vše vede paní ředitelka, hezká, mladá, milá, nadšená a
velmi schopná to dáma, která zařídí zázraky na počkání, nemožné do tří dnů...
Anni se stále do školy TĚŠÍ, NEBOJÍ SE, PÍŠE BEZ ODMLOUVÁNÍ a neuvěřitelně
zlepšila veškerou komunikaci. Dokonce ji BAVÍ dělat domácí úkoly, na radu paní
učitelky jsme změnily metodu čtení a ono to nakonec JDE I BEZ PLÁČE, angličtinu
Anni válí jako když bičem mrská, matiku zvládá v pohodě... a hlavně žádný pláč,
noční můry, záchvaty paniky, hubnutí, pomočování, trhání vlásků...
Má dcera je v pohodě a má vděčnost nezná mezí.
Mám obrovskou radost.
Je to sice složitější, než jsem si myslela, ale zvládáme, ač s vyplazeným jazykem,
vše co je nutné.
A pokud se povede Annice postupovat i nadále oněmi mílovými kroky, ke kterým nyní
nabrala kurs,bude to něco tak nádherného, o čem jsem si ani nedovolila snít...
Brzy skončí sena a já napíšu víc.
O školní oslavě čarodějnic, kterou si skvěle užila celá naše rodina, o každodením
vstávání, kdy se Anni nechce z postele a nakonec se může přerazit, jen aby byla
u auta první, o tom, jak si užívám své tři hodiny volna, když jedeme vlakem
a já na Anniku čekám před školou, o výletu, kde se z mé dcery stala díky paní
učitelce a paní průvodkyni komtesa Malvína, o školních návštěvách knihovny a dalším
podporování čtení u dětí z Lingui, o první knížce, která byla vydána jen a jen pro letošní
prvňáky... je toho moc a všechno je to pozitivní a bezva.
Za chvíli škola končí, budou prázdiny a pomalu se začneme těšit na Vánoce.
Děti budou sledovat reklamy, zatipují si, co zas pod stromečkem nenajdou,
napíší - letos už oba opravdu napíší - dopis, postaví ze sněhu lucernu a já jí nesmím
zapomenout zbořit, protože to by si Ježíšek ani vánoční kozel dopisy nevyzvedli
a s manželem podnikneme nájezd na několik obchodních center, abychom těm našim
banditům splnili jejich sny, i když, upřímně, trochu přes rok zlobili :-)
Já letos už Ježíškovi psát nemusím. Mám vybráno a nic jsem si nepřála víc.
Ten nejhezčí dárek už jsem dostala a moc, hrozně moc za něj děkuju :-)
