Annika znovu ve škole.

Po třech měsících domácí výuky začala naše Anni opět navštěvovat základní školu.

Nevrátila se na školu původní, našli jsme novou, krásnou, velkou, jazykovou, 

soukromou, ovšem v našich možnostech, o malém počtu dětí ve třídách 

a s nesmírně sympatickým učitelským sborem.

Anni si v pátek školu prohlédla, seznámila se s paní učitelkou, paní asistentkou

a slečnou ředitelkou. S novou třídní podrbala o spolužácích, o tom co umí 

a co jí nejde, zablbla si s paní asistentkou a bez problémů se procházela s paní 

zástupkyní, se kterou drsně opustila rodiče, aniž by jim alespoň zamávala.

Málem mi skanula slza... pupeční šňůra byla napnuta k prasknutí.

S paní ředitelkou jsme probrali možnosti, shodli jsme se, že za zkoušku to stojí

a já kupodivu ani neomdlela při nabídce Anničina nástupu už v pondělí. 

No, abych se nedělala, hrklo ve mně, ale nakonec jsem kývla. Musí si provětrat 

křídla i když to mámě rve srdce :-)

První den si ve škole Anni náležitě užila. Spolužákům rozdala lízátka, zapojila se 

do kolektivu i do výuky,dokonce snědla svačinu a babičce nakonec tvrdila, 

že ve škole to bylo SUPER!!!

To vše přestože vstávala už v pět ráno, neb manžel odfrčel autmo do práce 

a z Nanukova do civilizace cesta vlakem dlouhá.

Domů jsme se dostaly ve 3 odpoledne.

Dnes už využila služeb soukromého řidiče a opustila teplou postýlku v dobu 

poněkud lidštější.

I dnes vydržela ve škole po celou dobu výuky ( už druhý den - nevídáno ), 

ovšem poslední hodinu toho měla už plné kecky a když nestihla samostatnou práci 

- čtení - stejně rychle jako ostatní, rozplakala se. A pláč má Anní na dlooouhooo....

Paní učitelku s vděčností pochvalně drbu za ouškem a smekám před ní, protože 

musela už mít nervy jako strunky a přesto vše zvládala s úsměvem, něhou 

a neuvěřitelnou trpělivostí. 

Protože ovšem na světě není jen naše Annika a i dokonalá paní učitelka 

má jen jedny nervy,zítra jdeme domluvit docházku částečnou, na češtinu, 

matiku, anglinu a prvouku.

Pět hodin soustředění v kuse je na ní prostě ještě moc, tři jsou maximum.

Přesto přezevšechno beru Anničin souhlas s návratem ( byť ještě očesaným ) 

do školy jako obrovský pokrok, skok kupředu do života.

A abych nebyla jen vážná, nakonec malá perlička.

Krásný, značkový, nekřesťansky drahý, ergonomický, vystužený tuhle a polstrovaný 

onde, batoh, který dcera nafasovala při nástupu do první třídy, jí vydržel 

přesně půl roku, než se rozpadl na prvočinitele.

A protože jsem včera neměla kdy, kupovala jsem jí nový až dnes během vyučování.

Ráno jsem jí tedy nachystala tašku přes rameno.

Když ji Annika zmerčila, reagovala tak spontálně, až mi upadla čelist.

" No, to ti teda děkuju, ta mi akorát zkřiví záda..."       

Tož tak.

Krásný den.           Severka :-)