Ona/on za to nemůže, to nemoc ...

neboli jen můj blábol v zamyšlení.

Ano, i já se tímto článkem budu věnovat agresivitě a chování autistů,

nejen těch svých.

Na netu dnes na blog o autistickém dítěti narazíte na každém rohu,

píše ho každá druhá máma a každý třetí táta, i já jsem toho důkazem.

Neblogujících rodičů autistů je samozřejmě také dost, s těmi se známe 

třeba ze setkávání rodin s autisty, z dílniček a pod. 

Že si také každý rodič myslí, že právě jeho přístup je ten pravý a jediný

správný, je logické, i když ostatním dost často vstávají vlasy hrůzou, 

co že jsou někteří rodiče ještě schopní schovávat za nemoc.

Je potřeba si říct, že každý autista je jiný, co platí na jednoho, druhým

ani nehne a naopak. Dále, zmíním jen pro nechápavé, opravdu bití

ani násilí nepovažuji za výchovný prostředek a nechápu jak někdo může

takto ničit život svému dítěti. 

Ve Švédsku je uhozením dítěte splněna skutková podstata trestného činu.

To ovšem neznamená, že se, jakožto matka autistky a chlapce s lehkým 

aspergerem, nejen nesnažím aby mé děti měly hranice, přes které vlak

prostě nejede, ale také na dodržování těchto hranic trvám a odměňuji je

( čož je samo o sobě záruka úspěchu ) a jejich překročení trestám. 

Samozřejmě ne bitím, jsou jiné, na rozdíl od fyzického násilí, 

účinné metody ( velmi dloooouhé diskuze, které třeba syn nenávidí, zabavení 

notebooku, tabletu, PS či jiné neřesti atd. a hlavně nepovolit ani kdyby si měla 

hlasivky ukřičet ).

Cukr a bič? Nevím, možná?

Mějte mě za lpění na zásadách za krkavčí matku, ale, přestože mi např. dceřina 

"opravdová" upřímnost, rodiče autíků znají :-), přinesla nejednu horkou chvilku 

a zpocená jsem byla úplně všude, nezaznamenala jsem doma ani na veřejnosti 

větší sociální problémy, třeba ani  to, že by se mi děti válely v krámě po zemi, 

dělaly scény v čekárně u doktora nebo, a to je pro mne mez opravdu neúnosná, 

fyzicky útočily na jiné.

Netvrdím, že to dcera nikdy nezkoušela. Zkoušela a mnohokrát. Ale pokaždé

jí bylo vysvětleno, že takhle tedy ne a pokud pokračovala, následovala pro ni věc

nepříjemná a i oné nebohé autistce došlo, že mlátit ostatní prostě nebude a hotovo.

Já zde nechci být konkrétní, ale i my s manželem, po zjištění diagnoz našich dětí

( potažmo hlavně dcery, protože syn se nálepky "trochu jiný" sám zodpovědně zbavil

a dnes je z něj úplně normální puberťák, se vším, co to obnáší ), hupli k internetu 

a hledali informace, půjčovali jsme si knihy, diskutovali s odborníky 

i s rodiči na různých akcích a vstřebávali veškeré možné rady.

Články vědců a institucí jsou fajn, ale jako rodič hledáte hlavně zkušenosti jiných, 

stejně obdarovaných rodičů, kteří se už nějakou dobu s autismem perou 

a vědí jak na to. 

A našli jsme :-) Báječné lidi, kteří bojují za práva svých dětí, báječné děti 

a jejich trochu jiný, daleko hezčí svět, skvělé přátele.

Ovšem došlo i na ( pro nás ) odstrašující případ.

Předem říkám, že ona maminka, má velice těžký život a my oba

obdivujeme, jak vše zvládá, její neuvěřitelnou trpělivost a lásku, se kterou vše 

odevzdává svému postiženému dítěti. 

Co ovšem ani mně a mé drahé nejlepší polovičce vůbec nejde na rozum, je to,

že ono dítě může doslova cokoliv, protože je chudinka autista, neví co je správné 

a samo si nemoc nevybralo...

Jistě, zveřejňuji zde jen náš ( tentokrát mám svolení psát i za manžela :-) ) názor, 

ale vím, že ono pasivní tolerování a omlouvání nezarazilo jen naše maličkosti :-)

Děťátko  je agresivní, vynucuje si co chce, manipuluje s matkou a ta následně 

s celou rodinou tak, aby bylo vyhověno autistovi. Za to všechno ještě následuje 

odměna, protože to byl náročný den a děťátko ho tak pěkně zvládlo.

Ostatní členové rodiny jsou odsunuti na druhou kolej. Samozřejmě, i zde lze 

najít pokroky, ale třeba základní pravidla, která, nejen dle mé zkušennosti, 

i daleko více postižené dítě pochopí během měsíce, a která i autista musí respektovat,

se tady "trénují" roky a marně. Vždyť je přeci AUTISTA... omluva dítěte zakousnutého
do kotníku návštěvy...

Pro mne nepochopitelné.

To se ona maminka nebojí, že její milované dítě jednou zůstane bez ní a naprosto 

nepřipravené na život? Opravdu si myslí, že se o postiženého postarají příbuzní,

kteří jsou oním dítětem fyzicky napadáni? Nevidí, že z "roztomilého" děcka jednou

vyroste neroztomilý dospělý, který se prostě jinak než fracek chovat neumí?

A že to NENÍ jeho chyba, ovšem ani chyba autismu?

Každý chce pro své dítě jen to nejlepší. Je pak otázkou, zda je ono "nejlepší"

viděno objektivně, nebo subjektivně. Snažím se o maximální objetivitu, 

ale i já jsem jen člověk a subjektivita je mi daná. Proto jsme od začátku vše 

konzultovali s psychologem, psychiatrem, navštěvujeme kurzy i terapie

a dnes objektivně můžeme říct, že naše, jistě "tvrdší" ovšem i tak s láskou a trpělivostí 

vedená NEVÝCHOVA má v NAŠEM případě své úspěchy a naše Annika dosáhla
pokroků, v které jsme ani nedoufali.

Dokáže se postarat o hygienu, obléknout, když na to přijde, sama si "uloví"

v kuchyni svačinu, dokáže bez pomoci uklidit svůj stůl, napsat si úkol nebo 

posbírat hračky, když dostane příkaz, že musí bratra poslechnout, poslechne

a on to ví, takže se ji nebojí vzít sám na malou procházku po okolí, 

zvládá, sice s nervozitou, ale zvládá narušení některých rituálů, zvládne menší 

skupinu dětí ( a je kupodivu dětmi velmi oblíbena! ), ráda mi pomáhá s prací

v domácnosti i na farmě, nebojí se návštěv a naopak si je užívá.... to jsou věci, 

o kterých bychom nejen před rokem ani nesnili, ale ani bychom 

si netroufali pomyslet :-)

Samozřejmě, i my máme kostlivce, které se prostě nedaří - doufám zatím -

vymýtit - návrat do školy ( přestože zvládla školku a přípravku, první třída

ji vrátila o dva roky zpátky, přestala mluvit, pomočovala se, nejedla a zhubla 

1/4! své váhy, trhala si vlasy.... ) 

            - osamostatnění se ( přeci jen je závislá na svém "doma", prázdiny 

u babičky skončily jedním přespáním, u kamaráda to zabalila v deset večer :-) )

            - naučit se to blbý R a Ř. Prostě neštěstí :-/

            - soustředit se :-) ...

Přiznám se, že mně osobně, čistě subjektivně, by vyrušení čtyř nejzákladnějších 

kostlivců v průběhu roku, maximálně dvou - škola, stačilo k menší oslavě, kde 

budu Anniku plácat po rameni a říkat jí, že je nejlepší a vozit ji na poníkovi.

Emoční nestabilita v případě chválícího mejdanu nehrozí, to, že je báječná

jí ( jim oběma ) opakuju dnes a denně :-) 

Toť mé "zamyšlení", jistě se mnou mnoho lidí nebude souhlasit, někteří třeba 

souhlasit budou.

Přestože jsem máma - krkavec a jsou věci, které dceři nedovolím bez ohledu na nemoc,

pravdivě se přiznám, že i já bych se pro své děti klidně rozkrájela, snažím se jim plnit 

každé možné přání a rozmazluji je, přestože o to ten starší už vůbec nestojí,

nebo to alespoň dělá. Ale ať se mu to líbí, nebo ne, oba jsou a vždycky zůstanou 

mými  miminky ( snad si to nepřečte ) a my je s mužem milujeme nade vše :-)

Krásný den :-)          Severka